My online life

9. march 2013 at 15:43 | En |  diary.
Vždycky jsem snila o tom, že budu mít vlastní blog kde dám průchod mým myšlenkám, nápadům pocitům..a teď ho konečně mám. Velký dík patří Wéé, která mi s tím hnula, mám na mysli celý vzhled blogu, její práce. Já člověk bez fantzie na takové věci a mám něco tak krásného..opravdu děkuji ..

A když už tak ležim v posteli a broukám si pod fousy jak je dnešní den na štíru, tak to bude asi úvodní článěk, nedá se svítit. Potřebuju to ze sebe dostat.
Kdyby bylo zase ráno, devět hodin, kdy jsem si do uší dávala sluchátka abych se probrala nějakou nadupadnou písničkou, byla bych za to ráda. Určitě bych věděla kterým tématům se vyhnout při rozhovoru s mou matkou, která mě dnes svým činnem přejela jako parní válec, nejmíň třikárt posobě. Vím, že dálosti které se dějí v mém životě od začátku tohoto školního roku jsou dosti zatěžující, ale nejen pro ni. Sama občas nevim kde mi hlava stojí a co to vymýšlim. Snažim se dělat že je všechno okay, všechno na jedničku, přesvědčit sama sebe, ale ta děvka autosugesce ne a ne spolupracovat. A tak když si má matka stěžovala, že se podruhé rozvádí a, že za těch dvacet let toho moc nemá, přestože měla krásný byt a nyní máme super cute malý dům, tak že zase o všechno přijde. Je to smutná pravda, ale pro mě jako dospívajícího teenagera to není ani krapet jednoduhé. Nicméně, jádro věci je v tom, že když jsem umývala nádobí a nemohla jsem najít saponát a s prosbou jsem se otočila na mou mámu, kde ta zatracená dvoulitrová bílá lahev je..jsem se poněkud vyděsila. Seděla na židli, dívala se na mě, možná..spíš skrze mě, a kývala hlavou jako malý dítě že netuší. Okay, nevadí, najdu si to sama jsem si řekla. Ale ten výraz, nedalo mi a když jsem se zeptala co jí je, tak se mi svěřila že pod náporem z toho všeho kolem si dala nějaká driák na nervy. O prášcích vím už delší dobu, někdy nejsou k zahození. Ale ten skličující pocit a pohled na ní mě totálně uzemnil. A tak si říkám, kde se stala ta chyba, že jsme museli dojít až k tomu, že bereme prášky které nám otupují mysl, která už je i tak dost z vyřazená z běžného provozu. Připadám si jako ve filmu Requiem for dream, kdy Sára Goldfarbová pojídala prášky na hubutí,tzv. stimuláty které ji otupily mozek, až z ní zbyla lidská troska. Když jsem ji tam dnes tak viděla měla jsem ohromnou chuť dát ji prsty jako se to dělá malým dětem, a nebo si hrát na Matku Terezu, která zachaňuje zubožené a nemohoucí. Ale neudělala jsem ani jedno i když jsem asi měla. Ale, dá si říct? Ne, nedá.

A tak už tu asi hodinu sedim, a pokoušim se to nevidět. Zklamá životem který žiju si nasazuji svoje imaginární růžové brýle, vkládám do uší sluchátka ve kterých mi duní nové CD od Billy Talent a přeju si abych si mohla celý den líně umýt vlasy novým ječmenovým šamponem.

Nejsem si jistá jestli bych se měla omluvit za to, že můj první článěk na blogu je takhle pochmurný a deprsivní, ale všechno je tak, jak se to opravdu děje. A tak se omlouvám sama sobě, že jsem nenašla tu vnitřní sílu, které mě vždycky podrží..kam jsi ty mrcho zmizela?
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement