October 2014

Co, jak a proč.

16. october 2014 at 20:55 | En
To bylo počáteční nadšení, co? Snažit se psát články od den, nebo ob dva a zas nic. Mám tak mizernou náladu, že nedělám téměř nic. Strašně jsem chtěla napsat článěk o tom, jak jsem byla na koncertu Jamese Arthura v Praze v Riegrových sadech, o té děsně skoro tří hodinové tlačenici, taky o tom jak jsem si říkala, "Ježiš, a to je jako on?", prostě..James mi nepřišel takový slaďák jako na fotkách, ale nakonec to bylo naprosto super, dokonce jsem mu hodila u svůj růžový náramek s mým jménem, se kterým později došel i s přídavkem na podium. Wohoo. Ale to je asi tak všechno co ze sebe po tak dlouhé době dostanu.
Nakonec jsem ráda, že jsem tenhle blog nesmazala, sice ho nikdo nečte, což mi na jednu stranu vyhovuje, protože je to něco jako můj deník, na druhou stranu, když bych ze sebe plodila něco pořádnýho, tak mě to pěkně nasere.
Nicméně se stalo to, že mi zemřel děda. Jo, prostě je..pryč. Nevěřím tomu ani za nic, ale není tu.
Kdyby mi někdo v květnu řekl, že tu v září už nebudu, asi bych se mu vysmála, protoe děda byl chlap jako hora a dokonce se zaléčila i rakovina, kterou měl na játrech. Jenomže 26.8 se vrátil z nemocnice a všechno šlo najednou ztežka, všechno ho stálo velké úsilí. Až jednoho dne spal celý den a ven už nešel. A nakonec se to takhle tahlo až do 17.9 než zemřel. Zítra už to bude měsíc a pořád se s tím nedokážu srovnat. Ten kdo mě zná, tak ví, že to byl chlap mého srdce a že jsem ho nadevše milovala a nejdnou mi zemřel před očima. Byl to šok, nečekala jsem, že se mi o stane. Myslela jsem si, že lidi umíraj, ale ne rodiče nebo prarodiče.
Nikdy jsem se neopila tak jako ten den, nikdy jsem necítila tak studenou kůži, nikdy jsem neviděla nic tak ..nedůstojného, jako ta nemoc, která mi ho pomalu brala. Nejhorší na tom bylo to, že prášky na bolest ho postupně otupovaly, až z toho měl přeludy, a já šok.
Po pohřbu mi zbyly jen oči pro pláč, hrob plný květin, velkých věnců a stuh se srdečnými vzkazy.

Od té doby si připadám naprosto zmatená, ztracená. Nemám směr ani cíl. Chodím a nechodím do školy, mozek mám uplně vymydlená, přijde mi, že mi škola nic nového nedává, že mi nic nejde, že si moje sebevědomí spakovalo saky paky a šlo do prdele. Dělám kraviny, spim s kamarádem mého bráchy, jen tak. No..nebo abych zapomněla na pana M.

Všechno mi tak strašně leze na mozek, děda mi chybí a vlastně mi nic nezbylo.