Co si přeješ?

29. march 2015 at 21:48 | En |  diary.
Více co bych si přála v tenhle moment? Být neviditelná nebo nebýt ničím. Na moment bych si přála nebýt ničí dcera, sestra, kamarádka. Odstřihnout se odevšech. Říká se, že rodina je základ, teď to nemyslim tak, že rodina je základ státu, jak se říká. Co je vlastně rodina? Rodina by měla být skupina lidí, kteří jsou Vám schopni dát nemožné, možné, všemožné, obětovali by se pro Vás, dají vám teplou náruč, lásku, oporu, ukážou vám směr, dají všemu smysl. A je to vůbec tak? Říká se taky, že co rodina, to román. Okay, s tím souhlasím. Ale jaký by to byl román? Nebo by to bylo drama? Všude je nějaké drama, já prožívám to své.
Už nejsem tatínkova holčička, smutné. Jak kdy, občas is přeju,aby se to vrátilo všechno zpátky, abych to mohla vidět jako film. Dneska, když jsem se dívala na nějaký pošahaný film, tak tam řešili naprosto to stejné. Dcera zavrhla otce, a byla příliš tvrdohlavá na to, aby přiznala, že by se s nim ráda setkala, já tu možnost měla, ne že by to dopadlo dobře, ale kéž by se dal zastavit čas a mohla bych si svého otce prohlédnout, jen se na něj dlouze dívat a přemýšlet o tom, jestli v něm je nějaká buňka, které chybím, jestli lituje toho, co v životě udělal, že nás opustil, že se mu nelíbí život, který teď má. Nějaký záchvěv. Zajímalo by mě, jak by to vypadalo, kdybych teď byla s ním na fotce, jak moc bychom si byli podobvní?
Těžko se to asi někdy dozvím. O tomhle jsem vlastně vůbec mluvit nechtěla. Vzhledem k popisku jsem si vzpomněla na film Křídla Vánoc, kde se Vám splní co si přejete, nechci být sirotek. Mámu mám ráda, ale občas si od ní taky potřebuju odpočinout. Téměř jeden rok spolu jíme u jendoho stolu, spíme v jedné posteli, jelikož můj pokoj ne stále nedodělaný, a teď spolu budeme i pracovat. Máma je vážně fajn, dala mi toho víc, než by matka samoživitelka zvládla. Neříkám, že je to vždycky ideální, o to vícto pak bolí, když není a přijde na lámání chleba, kdy si vyčítáme. Nebo spíš ona mě.
Musím říct, že čím jsem starší, tím hůř to snáším,ještě po tom co děda odešel. Moc dobře vím, že bych tohle neměla říkat nahlas a šířít to na internetu, ale někde se z toho vypsat. Některé moje kamarádky o tom vědi, spousta z nich soucitně dodá, je mi to líto, některé mně chápou naprosto, díky V :* , některé říkákají, hledej chybu u sebe. Tak jsem tedy začala hledat. Ruku na srdce, nikdo nejsmě dokonalí, ale myslím, že rodiče by v dnešní době měli být rádi, že se jejich dítě netahá nikde po nocích, nechodí domů opilé pod obraz a tak podobně. To nedělám, řekla bych, že až na nedostatky jako je chození za školu, jsem vzorná až to bolí. Když pominu to, že moje máma jezdí brzy ráno do práce a vrací se kolem třetí hodině odpoledne a je nervozní jako pes, já jí spoustu věcí udělám...no a pak dojde na lámání chleba a výčitky. Nejhorší je, že když proti vám někdo nepravdivě argumentuje, máte potřebu se bránit, a v tom je ten kámen úrazu. Nesmíte se bránit, musíte si nechat sypat popel na hlavu. Já taková tedy nejsem, minule to vygradovalo v celku ve velkou hádku a bitku. Ano, bitku. Víte když se po mě natahovala, tak jsem tu ruku vyrazila a snažila se jí zadržet, nejde to tak easy jak jsem si myslela a tu ruku jsem jí sevřela, tím pádem jsem jí zaryla nehty do kůže a už lítaly vzduchem nadávky, že jsem kráva, pi**, svině, spratek, hajzl..a podobně, co si to dovoluju a jiné. V první vteřině jsem nemohla polapit dech, protože jsem si říkala, no tak to si holka ještě odskáčeš, cos to vyvedla. Ale přece musí vědět, kde jsou hranice. Každý má nějaké hranice, kam se může a pak konec, červená karta. Koukala na mě, já na ní. Hodila po mě knížku, hodila jsem jí zpátky, Celá jsem se třásla, hlad nikd,e a v očích jen slzy, dívala jsem se na ní a říkala jsem si, fakt je to moje máma? Tohle..monstrum co po mě hází věci? Odkdy je taková a proč? To jsem tak špatná? Nakonec mě trefila do hlavy lahvičkou od léků. Švihla jsem po ní krém an ruce a bylo to. V ringu byl klid. Odešla jsem se vybrečet do koupelny, celá jsem se třásla, na takový žážitek se těžko zapomíná.
Je těžké o tom mluvit, lepší je to psát. Nikdy jsem si nemyslela, že se mi stane..v takové míře. Byly časy, že mě tahala za vlasy a opakovala po mě naschvál moje ráčkování. Víte ovšem co je paradox? Když se mě zeptá, jak je možný, že jsi kdysi byla tak zdravě sebevědomá, ambiciozní a teď jsi doma, nic neděláš, nic tě nebaví. Odpovíte si sami, že ano?
Ještě jedna otázka na závěr. O čem tedy ta rodina je? Rodiče Vás jako malý caparty vychovávají s láskou, můžou se zbláznit, učí Vás mluvit, později chodit, bránit se a potom VBám říkají, že máte držet hubu a šoupat nohama a ještě ze sebe nechat dělat boxovací pytel? Vážně? To přece nejde, takhle jsem si to tedy nepředstavovala.


En
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama