diary.

Tlachání k čaji

2. april 2015 at 15:01 | En
Oh, uh..ulala, venku počasí nic moc, a tak sedím nejspíš se zánětem ledvin v posteli, poslouchám nějaký nový píničky, těším se z toho, že vyjde poslední a naprosto geniální desátý díl Haryho Holea s názvem polici a nemůžu se dočkat
Včera jsem byla na rovnátkách! Ňah, dostala jsem super nový gumičky, takže už nevypadám, že mám hubu celou plechovou, ale dostalo to skvělou červenou barvičku a jsem z toho děsně happy, navíc, co si čistím zuby asi tak 6x denně, jako fakt, tak je mám nádherně bilý a naprosto to září! :)) Příští měsíc mi do pusy nacpou destinu, na horní patro, takže o líbání si nechám asi jen zdát :D ..haha


Šůůůůůgrrrrrr jeeeees plíííííííz..ach jo, miluju tu písničku :D <3

Nicméně, mě to jaro dojímá. Všude chodí všichni zamilovaní, holky s bubnem chvíli před porodem ..eh, no láska je zase všude, ve vzduchu sice sníh, ale komu to vadí, žejo :D ..Vole jasně, že všem. Nicméněmě tohle všechno přimělo k tomu, že jsem si přiznala, že ačkoliv jsem děsně paličatá a razím teorii "na co chlapa", tak přiznávám, že by se mi něco takového líbilo. Nevím jestli je to věkem, nebo potřebou být s někým, ale hrozně přeju svým kamarádkám jejich vztahy, prožívám s nima jejich trable a občas si říkám, "vždyť už jsem připravená, tak..proč to pořád nepřichází?" ..Jestli je pravda, že si zasloužíme lásku, kterou přijímáme, tak jsem na tom dost mizerně. A tak jsem se zamyslela a, je fakt, že mi je 20 a nikdy jsem s nikým nechodila. To je prostě..divný, a ne retardovaná fakt nejsem, fyzicky. Mentálně možná občas :D :D ..
Co si pamatuju, než jsem nastoupila do prváku, tak jsem měla pletky s jedním o dost starším klukem, paradox bylo, že byl tak opilej, že si mě druhý den nepamatoval..:D To je až k pláči, Tomáš to byl :D Ze zemědělky v Brně :D ..ach. Další koho si pamatuju byl Jirka, z vedlejší vesnice, později jsme spolu byli na intru, moc mě nebral, tak jsem se mu pak neozývala a dával mi to dost sežrat :D Ale přežila jsem! Pak příšel Tomáše číslo dvě, s ním to bylo super, ale tak rychlý, že jsme to pohřibili dřív než to začalo, pak začal chodit s mou spolužačkou a jsou spolu doteď. Dokonce už mají i jméno, mi teda podrž koště!! Pak jsem na chlapce a chlapy zanevřela uplně a nebo to nebylo nic významného :D....Mmm jo, druhák se nesl ve znamení, přiberu a seru na chlapy :D asi tak! Za to ve třeťáku jsem se zamotala s Michalem a nemohla se z toho rozmotat ještě donedávna. Potom už následoval jen Marek a Jarda..a to taky nestojí za řeč.
Vždycky když jsem si s někým rozumněla, tak bydlel na druhé straně republiky, nebo to z nějakého důvodu nevyšlo. Teď, s odstupem času když to vidím, nemůžu říct, že vím v čem je chyba nebo co dělám špatně. Možná to nebylo mým postojem k tomu všemu, zahrabávala jsem se doma, zatím co ostatní holky sbíraly lajky na fb aby se ujistily jak jsou hot or not a že duckface je v pořádku.
Nedávno jsem koukala s mámou na film, nezapomeň na mě se to jmenovalo, ve zkratce je to o klukovi, kterejpotkal holku, vsadil se skamarádem, že jí sbalí o a ojede. Taky že jo, jenže v tom pak bylo něco víc, žejo, když jí to vysvětloval a láska jako trám, když mu teda laskavě odpustí, tak zemře. No to bylo dráááma, pak se mě máma zeptala, "nepřipadáš si o tohle ochuzená?" ..Tak jsem se zamyslela, je pravda, že když jsem byla na intru, tak mi moje velice aktivní spolubydlící vykládala s kolika klukama na ten víkend spala, kolik jich bylo celkem, kde a jak jí po tom všechno bolí. Jak už ve třinácti utíkala s holkama na diskotéky a pak oblila celý výtah a dělala, že nic neví. No, možná mě občas mrzí, že jsem takový dobrodružství nezažila, že ze mě nebyla okresní sexuální přebornice, ale teď už to nějak neřeším. Zvládla jsem tyhle věci v daleko, daleko, ale daleko menší míře. A taky, se 112 kily se někde natřípat jako s padesáti a být sexy a ne zpocená jako dveře od chlíva, dá zabrat, co si budeme.
Takže o čem to celý je? Lovit někoho. Být na všechno příliš připravená?
Vždycky jsem chtěla mít v někom oporu a jistotu, myslím v příteli, což se v mém případě obrátilo. Michala jsem milovala, fakt jo, udělala bych pro něj snad cokoliv, ale člověk pak vystřízlivý, když se ten druhý staví zády tak, že narazíte. A narazíte hodně tvrdě.
Říkám si, jak je to nespravedlivé, některé holky mají úžasného přítele a chovají se jako krávy.
V mém případě je to zase stejné. Kamarád mé kamarádky mě na facebooku šťouchnul, nic neobvyklého, a tak jsme si začali psát. Je hrozně milý, v hlavě něco má, není na mě hrubý, drzý, nechce po mě fotky v prádle a kdoví co všechno ještě. Ale zase to má háček, je zadaný a bydlí tam, odkud já se stěhovala. Přijde mi to děsně nespravedlivý! Mám pocit, že když je mi mi ten člověk tak sympatický, tak se zákonitě musí něco posrat a překazit a nebo to bude milé pořád, ale budeme jen..něco jako kamarádi, já budu zklamaná, on mi nebude rozumnět, a pak to vyvrcholí jako vždycky slovy, holky nevědí co chtějí! Jak říct někomu, koho neznáte, že byste si s ledovým klidem dokázali představit, že byste spolu mohli být, že Vám přijde více sympatický, než byste si měli připustit, že někdy s noci přemýšlíte, jaké by to bylo políbit ho. Teď asi zním, jako dobrý cvok, ale zkuste se zamyslet. Není to jednoduché a fakt to bolí, už jen ty myšlenky na to. Nejhorší na tom je, že si tu skutečnost uvědomujete a už jen to je ..skličující, když si s tím dotytčným chcete psát a nejde to, pořád přemýšlíte, proč vy.
Vždycky, když mám takové stavy, že se mi někdo líbí tak mám chuť se zaseknout v čase a místě a nikdy se nepohnout dál, je to takový unikátní pocit, který se neopakuje často.
Je mi z toho smutno, buď ..budu žít v celibátu a nebo budu doufat, že se za měsíc tomuhle článku zasměju a přejdu to.

S láskou En

Co si přeješ?

29. march 2015 at 21:48 | En
Více co bych si přála v tenhle moment? Být neviditelná nebo nebýt ničím. Na moment bych si přála nebýt ničí dcera, sestra, kamarádka. Odstřihnout se odevšech. Říká se, že rodina je základ, teď to nemyslim tak, že rodina je základ státu, jak se říká. Co je vlastně rodina? Rodina by měla být skupina lidí, kteří jsou Vám schopni dát nemožné, možné, všemožné, obětovali by se pro Vás, dají vám teplou náruč, lásku, oporu, ukážou vám směr, dají všemu smysl. A je to vůbec tak? Říká se taky, že co rodina, to román. Okay, s tím souhlasím. Ale jaký by to byl román? Nebo by to bylo drama? Všude je nějaké drama, já prožívám to své.
Už nejsem tatínkova holčička, smutné. Jak kdy, občas is přeju,aby se to vrátilo všechno zpátky, abych to mohla vidět jako film. Dneska, když jsem se dívala na nějaký pošahaný film, tak tam řešili naprosto to stejné. Dcera zavrhla otce, a byla příliš tvrdohlavá na to, aby přiznala, že by se s nim ráda setkala, já tu možnost měla, ne že by to dopadlo dobře, ale kéž by se dal zastavit čas a mohla bych si svého otce prohlédnout, jen se na něj dlouze dívat a přemýšlet o tom, jestli v něm je nějaká buňka, které chybím, jestli lituje toho, co v životě udělal, že nás opustil, že se mu nelíbí život, který teď má. Nějaký záchvěv. Zajímalo by mě, jak by to vypadalo, kdybych teď byla s ním na fotce, jak moc bychom si byli podobvní?
Těžko se to asi někdy dozvím. O tomhle jsem vlastně vůbec mluvit nechtěla. Vzhledem k popisku jsem si vzpomněla na film Křídla Vánoc, kde se Vám splní co si přejete, nechci být sirotek. Mámu mám ráda, ale občas si od ní taky potřebuju odpočinout. Téměř jeden rok spolu jíme u jendoho stolu, spíme v jedné posteli, jelikož můj pokoj ne stále nedodělaný, a teď spolu budeme i pracovat. Máma je vážně fajn, dala mi toho víc, než by matka samoživitelka zvládla. Neříkám, že je to vždycky ideální, o to vícto pak bolí, když není a přijde na lámání chleba, kdy si vyčítáme. Nebo spíš ona mě.
Musím říct, že čím jsem starší, tím hůř to snáším,ještě po tom co děda odešel. Moc dobře vím, že bych tohle neměla říkat nahlas a šířít to na internetu, ale někde se z toho vypsat. Některé moje kamarádky o tom vědi, spousta z nich soucitně dodá, je mi to líto, některé mně chápou naprosto, díky V :* , některé říkákají, hledej chybu u sebe. Tak jsem tedy začala hledat. Ruku na srdce, nikdo nejsmě dokonalí, ale myslím, že rodiče by v dnešní době měli být rádi, že se jejich dítě netahá nikde po nocích, nechodí domů opilé pod obraz a tak podobně. To nedělám, řekla bych, že až na nedostatky jako je chození za školu, jsem vzorná až to bolí. Když pominu to, že moje máma jezdí brzy ráno do práce a vrací se kolem třetí hodině odpoledne a je nervozní jako pes, já jí spoustu věcí udělám...no a pak dojde na lámání chleba a výčitky. Nejhorší je, že když proti vám někdo nepravdivě argumentuje, máte potřebu se bránit, a v tom je ten kámen úrazu. Nesmíte se bránit, musíte si nechat sypat popel na hlavu. Já taková tedy nejsem, minule to vygradovalo v celku ve velkou hádku a bitku. Ano, bitku. Víte když se po mě natahovala, tak jsem tu ruku vyrazila a snažila se jí zadržet, nejde to tak easy jak jsem si myslela a tu ruku jsem jí sevřela, tím pádem jsem jí zaryla nehty do kůže a už lítaly vzduchem nadávky, že jsem kráva, pi**, svině, spratek, hajzl..a podobně, co si to dovoluju a jiné. V první vteřině jsem nemohla polapit dech, protože jsem si říkala, no tak to si holka ještě odskáčeš, cos to vyvedla. Ale přece musí vědět, kde jsou hranice. Každý má nějaké hranice, kam se může a pak konec, červená karta. Koukala na mě, já na ní. Hodila po mě knížku, hodila jsem jí zpátky, Celá jsem se třásla, hlad nikd,e a v očích jen slzy, dívala jsem se na ní a říkala jsem si, fakt je to moje máma? Tohle..monstrum co po mě hází věci? Odkdy je taková a proč? To jsem tak špatná? Nakonec mě trefila do hlavy lahvičkou od léků. Švihla jsem po ní krém an ruce a bylo to. V ringu byl klid. Odešla jsem se vybrečet do koupelny, celá jsem se třásla, na takový žážitek se těžko zapomíná.
Je těžké o tom mluvit, lepší je to psát. Nikdy jsem si nemyslela, že se mi stane..v takové míře. Byly časy, že mě tahala za vlasy a opakovala po mě naschvál moje ráčkování. Víte ovšem co je paradox? Když se mě zeptá, jak je možný, že jsi kdysi byla tak zdravě sebevědomá, ambiciozní a teď jsi doma, nic neděláš, nic tě nebaví. Odpovíte si sami, že ano?
Ještě jedna otázka na závěr. O čem tedy ta rodina je? Rodiče Vás jako malý caparty vychovávají s láskou, můžou se zbláznit, učí Vás mluvit, později chodit, bránit se a potom VBám říkají, že máte držet hubu a šoupat nohama a ještě ze sebe nechat dělat boxovací pytel? Vážně? To přece nejde, takhle jsem si to tedy nepředstavovala.


En

Thinkin' over and over...

27. february 2015 at 12:23 | En
V poslední době jsem měla dost času přemýšlet nad vším možným i nemožným, pročítala jsem si svůj poslendí článek a ..damn, jsem tak ztracená, nešťastná, sarkastická a unuděná, že to prostě odmítám být já. Je pravda, že v poslední době se věci sice nevyvíjí, tak jak já bych si představovala, ale už se z toho nehroutim. Slibuju si, a taky Vendul, že už žádné články o Michalovi a tom jak jsem z něho vedle a za dva dny na dně, už ne. Minule mi otevřel oči článek z ChilliČili, kdo by to byl řekl, že i na takové stránce se dají najít moudra, nicméně jsem si říkala, že mají pravdu a nebudu si dělat marné naděje u někoho, kdo o mě nestojí a pro mě nemá žádný přínos. Dál, nebudu s dělat hlavu s vejškou, okay půjdu na VoŠ a budu prostě studovat, ono mi nic neuteče, jak říká máma a Bc si prostě dodělám..později, hlavaně, že se tam dostanu a bude mě to bavit. Vzhůru do vyplňování přihlášek a ještě dál..a hlavně ať mě vezmou.
Strašně se těším na jaro! Ať už je tu jaro v plné parádě, protože se konečně cítím nabytá trochou energií, jsem nadšená jak to všechno kvete a hodlám si to užít, už se hrozně těším na vyjížďky na kole, běhání, bruse s tím je spojený i to, že tu velkou prdel prostě shodim! Jelikož už jsem se dopracovala k menší velikosti a jsem za to neskutečně ráda, hodlám ještě tak o dvě niž! :D muhaha. Zní to uhozeně, ale děsně se těším na tu práci kolem kytek na zahradě, být pořád venku, nosit trička s krátkým rukávem a všechno to kolem, to bude paráda! Začnu taky s koníčky, už jsem se naprosto rozhodla! Rozhodně se potřebuju udržovat zaměstnaná, poprosím svou tetu, jestli by mě mohla doučovat španělštinu nebo mi alespoň pomoci v začátcích, jelikož v tom plavu..okay na špánině jsem byla asi tak 3x takže..chápete, za další, zkusim se zeptta vedle ve vesnici na ježdění na koních, moje odvěká záliba! Dál bych se chtěla FAKT, ale FAKT orientovat na ten klavír nebo piano už konečně. A za další musim pohnout s tím svým fotografováním, jak s digitálním tak instatním. Neskutečně se na to těším, už si zase připadám jako já. Později to víc rozvedu, dnes jen krátce a informačně, příště budou i fotky!! <3

Krásný téměř jarní den
En

Finding

28. january 2015 at 13:36 | En
V poslední době mám takový neodbytný pocit, že toho nedělám dost, že jsem nejlepší roky svého teen života prožila v zajetí něčeho, čemu se říká čekání. Jestliže na něco čekáte, pravděpodobně se toho nikdy nedočkáte protože si pro to musíte jít. Kdo je stydlivý a nedokáže se rozhodnout, má smůlu, asi tak jako já. Pořád na youtube sleduju všechny ty super blogerky, které vypadají jako ze škatulky, ale sama když mám jít někam nalíčená, tak si říkám, proboha nebuď směšná, pro koho, i kdyby pro sebe, nejsem schopná se k tomu dokopat. Nejmíň tři roky se snažím zhubnout a řekněme, že taky bez úspěchu, vydrží mi to týden nebo měsíc a pakmám chuť na tohle nebo tamto a jde to všechno do kytek. Pořád o všem mluvim, ale nedokázala jsem se k ničmeu odhodlat, nevěnuju se věcěm tak jako bych měla. Dalším příkladem je moje prokrastinace vůči vysoké škole, loni jsem moc neskorovala, což je pravda, ale letos místo toho, abych pro to něco dělala, jsem si umyslela, že přijímačky jsou takové a makové a já na to nemám a teď počkám až mi něco spadne do klína, protože jsem líná se přizpůsobit a trochu zamakat a zabojovat, Nejhorší na tom je, přiznat si to takhle veřejně. Nebo to vůbec přiznat nahlas. Svět se asi nezboří když jeden absolvent nepůjde na vysokou, ale v hloubi duše to mrzí. Stejně jako se spoustou věcí, strašně jsem se chtěla naučit tancovat latinskoamerické tance, ale bohužel se stydim kamkoliv jít a přihlásit se, jelikož k tomu nemám tělesné dispozice, nebo je mám spíš až moc velké. Hrozěn toho lituju a vůbec nechápu proč jsem se do téhle pozice dostala, i když vím, že jsem se do ní dostala sama svým sebeshazováním, které mám prostě naprogramované v hlavě a nechce to jít ven ani za nic. Nejspíš bych si měla uvědomit, že na spoustu věcí bude POTOM už prostě pozdě, křepčit salsu v padesáti'? Za další jsem zjistila, že vlastně nemám žádné extra koníčky, dobře..plavání, občas běhám, šminky, nehty, čtení nic, co by člověka zaujalo. Kdysi jsem jezdívala na koni. Vždycky jsem se chtěla naučit hrát na piano nebo na klavír. Potřebuju něco co mě nakopne, abych pro sebe dělala víc než doteď, nechci aby impulz, díky kterému se to spustí byl nějaký boyfriend, ne to by mě akorát mrzelo, potřebuju aby to bylo pro mě, pro mámu, abych si něco dokázala.

Nedávno mi Michal položil otázku, co z tebe bude to by mě fakt zajímalo.
Hrozně mě to zaskočilo, hlavně ta jeho drzost, ..ale pak jsem se zasekla a říkala jsem, vždyť má pravdu, co ze mě bude s hotleovkou? Bez koníčků? Bez zájmů? Otrávená mladá holka, která akorát fňuká. Prostě se sebou musim něco dělat a to bez řečí, chtěla bych mít novou chuť do života, hodit všechny ty špatné zkušenosti za hlavu a být přeplněná energií, vím, že už to potřebuju, nechci zahodit to co teď mám jen proto, že něco nejde, něco nevyšlo nebo že nevím kudy vede cesta zrovna tam, nechci se už víc obelhávat že něco bude, něco si splnim něčeho dosáhnu. Tohle jsem nikdy nebyla já, nevim kam se vypařilamoje ctižádost, ale chci jí znovu najít, najít sebe.

En

Hvězdy nám nepřály.

28. july 2014 at 18:08 | En
Tak jsem to konečně dočetla. Knížku mám doma zhruba rok, jo rok to bude, co jsem si jí obednávala ze sekce novinky a bestsellery. Dlouho jsem se k tomu neměla, protože pořád bylo něco co mě zaměstnávalo víc. Takže to četla první mamka, která u toho vyloženě na konci řvala jako želva. Tak jsem si říkala, tyjo, buď je to tak smutný a nebo přehrává, protože řve u všeho.
Letos jsem to teda po kouscích začala číst a někdy v červnu jsem na tom byla v kině, s tím, že v knize jsem skončila někde zhruba v části, kdy oni přijeli do Amsterodamu.



Docela mě zaskočilo, že Hazel je v knize naprosto jiná než ve filmu. Byla víc dospělejší, víc sarkastická, méně naivní, ale líbila se mi. Za to Augustus, od první chvíle, kdy do sebe tak jako strčili na chodbě jsem si říkala, jo aha to má být to ONO osudové setkání s osudovou láskou, nic moc nápadité, v knížce to bylo lepší. Augustus v kize je popisován jako šarmantní gentleman, s ořískovými vlasy - lehce zvlněnými, nejmodřejšími oči a tak. Místo toho mi přislo, že ten kluk s pihou někde u brady je neohrabaně velký, má divně velké rty, divně se směje, vlasy teda nejsou lehce zvlněné a nic z toho, prostě mi přišel fádní. Jo, jasně, až do chvíle kdy teda promluvil tím svým super americkým hlasem a pak se prostě projevil, jako Augustus. Gus z knihy alá, tak tady mě české obecenstvo máte. Uplně jsem si ho zamilovala :))


Nicméně kniha super, film super, hrozně jsem ten konec ořvala, takže ne, mamina nepřehrávala, byla jsem z toho docela v čudu. Nemyslim si, že tohle je nějak extra vhodný film pro lidi, kteří přišli díky rakovině o člena rodiny nebo někoho takového mají doma. Skvěle, našla jsem se v obou bodech a přesto jsem na ten film šla.
Co mě ovšem trochu zarazilo, bylo shledání s Petrem van Houtenem, který napsal oblíbenou knihu obou hrdinů, a po smrti Guse (achjo, spoiler) se ve filmu objeví jen jednou, a to aby se jí pokusil předat epilog, který napsat Gus pro Hazel. ...No, v knížce se o to pokusí nejméně dvakrát, a to Hazel nereaguje tak přehnaně a nechá ho i domluvit.




Nechci filmu ani knížce dělat nějakou recenzi nebo anotaci nebo tak,někdo další to za mě udělá nebo udělal daleko líp, jen jsem chtěla světu sdělit, že jsem tohle geniální dílo přečetla i shlédla, a moc mě to bavilo. Sice jsem z toho neměla příliš dobrou náladu, ale budu věřit, že všechno v knize je jen pouhá fikce.

2



Jednoduše řečeno, prostě to za to stojí a knihu společně s filmem řadím mezi mé oblíbené díla <3

Dlouhá cesta kupředu

26. july 2014 at 15:09 | En
Tak jo, ještě mi blog za neaktivitu nezrušili, za což jsem teda samozřejmě vděčná. Jakžto blog, který je nečtený se nemusim omlouvat za neaktivitu a svou neschopnost se dokopat k novému článku. I kdž mám nějaký brilantní nápad na nový článek, tak si buď řeknu, nemáš to pro koho psát, tak si to zase schovej a nebo než to napíšu, tak půlku toho zapomenu a ..je po článku.
Dneska to teda shrnu nějak oběcně od března co jsem psala naposledy, zhuba o tom co se stalo, především ty věci ze školy, žejo, maturita. Vendy těš se! A tak celkově, jak se co vyvíjí, proto je to taky dlouhá cesta kupředu..

Takže asi tak, v měsíci březnu to byli tři měsíce kdy mi bylo už krásných 19 let, poslední náctiletý i tu slzu jsem uronila, že už budu stará kráva. A taky to byli tři měsíce od doby co jsem začala bydlet sama bez rodičů, respektive bez mámy, když mě nasrala, tak jsem jí práskla telefonem, a veděla jsem, že se nepřihasí druhýma dveřma a sneseřve mě dvakrát tolik. Žila jsem tedy se svou spolubydlící, která mi byla k smrti nepříjemná, ale jinak jsem se culila jako měsíček na hnoji. Paradoxně teď, kdy už s ní nebydlím jsme téměř BFF, a to nekecám, ale zas nebudu předbíhat, a pak jsem o jednu svou BFF přišla..
Takže zhruba v tom březnu, kdy už jsem měla dávno dopsanou tu svoji super maturitní práci, byla jsem čerstvě po rozchodu a taky jem byla čertvě potetovaná. Prostě mám na Brno fakt príma vzpomínky. V březnu už se to krátí, a to vážně. Pokud jste takovej flegma jako já a říkáte si, kurva co všihchni s tou maturitnou máte, vždyť je až za dva měsíce, tak buďte v klidu, vydrží Vám to až do písemných. A po písemných, i když nevíte výsledky, na tom budete uplně stejně, protože ústní přece nějak obkecáte. Ale jestliže ve tříde máte bandu slepic, v čele s jedním namachrovaným kohoutem, je relativně těžký zůstat nevystresovaný, protože to je samý..Kdy píšem? Z čeho? Odkud kam? Máte to někdo zaškrtaný? Jako to nám nemůžou dát chvíli pokoj? Kdy se na tu maturu má učit? Holky děláte si nějaký didakťáky? Jo? A prošlas? Ne? A co budeš dělat? Máte všechny otázky? Holky pls pošlete mi něco, na oplátku pošlu taky. I někteří silní jedinci, kteří tvrdili, že těm všivákum línejm co se celej rok flákaj nic nepošlou, jim stejně něco poslali. Nekamarádi byli díky spikleneckému posílání materiálů kamarádi, a vražicí nepřiznicvi si vsázeli, která minda se od nás první u maturit rozbrečí..:D Jako fakt. Já nebýt své bývalé spolusedící, tak nemám půlku otázek do ekonomiky, a asi ani neodmaturuju :D Aneb, trochu jsem se svezla na vlně kamarádské solidarity. Co už, ona se to nedozví.
Pak se Vám přeci jen začne zdát, je to trochu creepy, všechny ty testy, ty vole teď to mám jako nahrotit, dělat otázky, to jejich testování. Jak to stihli ti předemnou, to asi začli dřív. Ne to je blbost, je březen, to je dost času. Nebo ne? Třeba to byli géniove. Prdlačku. prostě se to dá. Maturita a všehcno to kolem je nehoráznej maraton, nebo jako když sedíte v autě a jedete alejí a stromy se kolem vás jen tak mihotají. Taková rychlost to je. Nejhorší je, že ti učitelé po Vás furt něco chtějí, ale furt. Prakticky se Vám zdá, že na Vás mluví každý den, celý týden. Pak se dohasí s jedním lejstrem, který musíte podepsat, pak s druhým a nakonec POZOR, BUDEME VYPLŇOVAT. Až Vám sdělím všechny informace, posuneme se k dalšímu bodu, JASNÉ? Mluví na Vás tak, jako vaše matka ve středním věku, která neumí anglicky a snaží se chorvatovi vysvětli, ŽE ONA CHCE PISTACIOVOU ZMRZLINU, NE MENTHOLOVOU. Vypadalo to následovně, ovšem..nemá to takový grády, kdyžto píšu, museli byste u toho vidět moji ex třídní, která kulila oči asi Jean Reno, když mu Gérard Depardieu neustále opakoval větu, Ahoj jmenuji se Kentán a jsem z Montarži. Na facku! VŠICHNI SI PŘEČTEME SVOJE JMÉNO, DATUM NAROZENÍ A BYDLIŠTĚ, jestli to souhlasí, TAK TO KŘÍŽKEM POVRDÍME, DĚLÁME HEZKÉ KŘÍŽKY, PROTOŽE TO KONTROLUJE POČÍTAČ A TAKY BY VÁM TEN KŘÍŽEK NEMUSEL UZNAT, A NEPŘIPUSTILI BY VÁS K MATURITĚ. DÁLE SE POSUNEME O DVA ŘÁDKY DOLŮ, KDE POTVRDÍTE, ŽE SE HLÁSÍTE KE ZKOUŽCE Z ČEŠKÉHO JAZYK, ANGLICKÉHO JAZYKA/MATEMATIKY to tu nikdo není, to jsme rádi, DÁLE HOTELOVÝ PROVOZ, to jsi tam laskavě dejte všichni, DÁLE CESTOVNÍ RUCH/EKONOMIKA A ÚČETNICTVÍ, to tu máma dvě expertky, jo díky Světlano, seděla jsem v první lavici a vůůůůbec jsem tě neslyšela. Viď. A HEZKÉ KŘÍŽKY DĚLÁME, DO TĚCH ŠEDÝCH OKÝNEK. Cože jste Andreo? ..Ježiš, Andreo, to jako nevíte to okýnko,..no, tak to je pěkný. No to já to teď budu muset dát paní zástupkyni, aby Vám udělala novej papír, to nemůžete počkat? Achjo, no..tak mi to dejte. A MY OSTANÍ POKRAČUJEME. Jo, pokračujeme až k podpisu, 15 minut na nás mluvila jako na kretény, další 15 abych asi nezvládla.
Naprosto nejhorší věcí před maturitou je vaše rodina, okolí a učitelé. Tak co, jak se těšíš? ..Jako vážně?..Už to máš za pár co? ..Počítat umíš dobře.. Jsi nervozní? ..Jdu snad rodit?.. Jednoznačně nejhorší otázka, kterou Vám učitel může položit je, "Co byste chtěli ještě probrat?" ..tyve, si dělaj prdel ne, jistě že všechno, nejlépe za krátký čas a pkně od podlahy. Takhle mě vykolejil v suplované hodině jeden z nejlepěích učitelů angličtiny u nás ve škole. Vzhledem k tomu, že vytasil černošskou literaturu na 5 A4 s tím, že předpokládal, že tyhle materiály máme, mě naprosto, ale naprosto odzbrojil tím, že u tématu business a cosi..nám začal vykládat, že u téhle otázky jsou podotázky, PODOTÁZKY? NIKDO MI O PODOTÁZKÁCH NIC NEŘÍKAL, na téma jak si založit bankovní účet na přepážce ve vaší bance. Ty vole. V životě v naší třídě nebylo větší ticho, aha. Do té doby jsem hrdě prohlašovala, že se do ajiny učit nebudu, že to jen pročtu a proletím, protože já anglicky přece umím. Jo, jasně. No, přiznám se, že jsem se nakonec vůbec neučila. Nejhorší je už ten konec toho března kdy si začínáte uvědomovat, že po březnu je vlastně duben, pak květen a červen, teď se zaseknete, protože červen a květen se Vás ve škole vůbec netýká, a ta panika tam tak maličko jako začíná narůstat, ne zas moc, je přece ještě březen, ale maličko, maličko to cítíte.
Popravdě, duben si nepamatuju už vůbec, buď jsem v té škole vůbec nebyla a nebo jsem to
celý urputně ignorovala. To mi jde vůbec nejlíp. Pak teda dostanete to zlověstné vysvědčení, to poslední vysvědčení ve vašem živote, když nepočítám to maturitní teda. Chystáte poslední zvonění, který jsem taky úspěšně sabotovala, jít za vykrmenýho Křemílka nebo Vochomůrku se mi nechtělo, do Karkulky nebo Sněhurky bych byla moc těžkotonážní, tak mně prosím omluvte, byla jsem u zubaře. Odpověď mojí třídní byla brilantní, to je neslýchané. Hold, všechno je za tu učitelskou kariéru poprvé Světluš, se neposer :D To jsem si samozřejmě myslela, držka jsem dosta velká, ale tohle by bylo moc i na mě, i když ..:D ne kecám :D
Vypakujete všechen bordel ze skříňky, dostanete svoje práce, které jste pali, abyste se poučili k maturitě ze svých chyb, no strašnej proslov k tomu je, ale ten jsem já neposlušná zmeškala, což mi doteď dere srdce a pak si můžete jít. Od té chvíle Vám začíná svaťák. Pamatuju si jak jsem si před školou zapálila a volala mámě, něco jako uvař, mám týden volna a asi přijedu ještě dnes. A taky že jo. Pěkně jsem si to štrádovala z Brna do Prahy, kde jsem vážně dělala totální hovno, hlavně že jsem si jako intoška nabalila všechny otázky. Naprosto přesně si pamatuju jak ten kufr byl těžkej a nedal se z vynést do schodů. Takže celý týden u maminky jsem se buď válela a spala nebo jsem si četla češtinu, kterou jsem nakonec našrotila tak, že si teď už nic nepamatuju :D Fakt jsem se poznala v grafu ze stránky čilli chilli, kde psali, že 21% procent zapomenete hned po maturitě, 40% se naučíte noc před maturitou a 25% ani nevidíte ..jo, tak to jsem byla přesně já. Týden utekl jako voda a já se div posraná nevracela zpět do Brna, s tím, že jsem projebala celý týden ničím a teď to neudělám. No hrozný nervy jsem měla, už i já! a to jsme šli jen na písemný.
Nejvíc nám naše učitelka z češtiny kladla na srdce, hlavně si neberte úvahu děcka, od toho lehce sklouznete k vyprávění a k popisnému ději, kdoví k čemu ještě. Jsem hroznej prznitel češtiny, jen tak mimochodem :D No jasně, takže sedíte v té třídě všichni po jednom, všude je ticho jako v hrobě, a čtete si těch 10 témat, který CERMAT vyplodil. jedno lepší než druhý. Druhý téma sad psali všichni, krátkej publicisickej článek do novin na nějakou charitativní akci, kterou pořádala vaše škola. Za Boha jsem nemohla vymyslet žádnou charitativní akci, takže jsem své kamarádce Anče, která seděla vedle mě taktně šeptala, že já kurva píšu úvahu, protože doprdele nic jinýho nenapíšu. Její zpětná vazba, ty pizdo, jestli to neuděláš tak seš mrtvá. Nebuď kráva a piš to co já. Hej fakt ne, nemohla jsem, prostě zvítězila úvaha na téma sdílení na sociálních sítích, a s úvahou jsem vyhrála i já! Nemusím hádat, že se to mé učitelce moc nelíbilo, protože mi to u ústních dala pěkně sežrat :D Jo a mimochodem, není pravda, že v té učebně, ve které píšete tu slohovku je uplné ticho, zaléží jak dobře umí Váš učitel zahrát, že je hluchý nebo slepý :D Všechno to probíhá ve stejném duchu i v angličtině a u didakťáků. Kde kdo si beztak přividělal litr jako já, že jsem prodala svůj test někomu jinému, nebo mu dopomohla k písemné zkoušce, God loves me.

Tyve, to bude dlouhý jako prdel..:D

Vážně zle mi bylo ten den, kdy jsem se dozvěděla datum, kdy teda budu skládat tu úžasnou zkoušku tedy 23.5 v 7:40 nastoupená ve škole a připravená jít na potítko. Jako první jsem měla češtinu následovala angličtina, hotelový provoz, obhajoba maturitní práce a nakonec ekonomika.
Okay, v češtině jsem si vytahla Krysaře od Dyka, kterýho jsem fakt četla, takže jsem si to pěkně mlela z patra jako kolovrátek, až na pár nedokonalostí jako proč ve slovníku cizích slov jsou šipky (výňatek z neuměleckého textu), hmm..z toho vyplývá. Učitelka z matiky, která byla v komisi mi zatleskala, že jsem něco pochytila, zato ta za češtiny by mě pleskla, jak to s radostí dělala, když jsem jí pohanila její milovanou češtinu. Bůh mě chraň od Jan :D Sedmihradsko se proměnilo na sedmikráskov, a já celá vysmátá opouštěla místnost s tím, že to mám v kapse.
Následující angličtina mi už tak vtipná nepřišla, jelikož jsem zapomněla naklusat na potítko, takže si pro mě má drahá třídní ještě přišla. Jak jsem říkala, na anglinu jsem se neučila, takže jsem na potítko odešla s tím, že mám totálně zpocenou prdel a číslo 21, což bylo in hotel in restaurant. Na otázku Are u ready, jsem prostě nemohla odpovědět Yes, I am. Ne, já jsem si říkala Yes, I am ready. Žejo, celý čtyři roky do nás hustila ať jí odpovídáme celou větou a teď me u maturity dív nepřejela parním válcem. Celou anglinu jsem prokoktala jako prase a odcházela jsem zahambena. Šílený, ale měla jsem to.
Na hotelák jsem si nacupitala jako, třeba je nějak okouzlím, ale spíš vytažené číslo okouzlilo mě, 2 společenské chování. Master. Děsně primitivní otázka, během níž jsem perlila o sto šest, moje všudypřítomná třídní mě vraždila pohledem a celá komise řvala smíchy. Víte, když Vás váš, učitel, který prostě je na 100% teplej položí otázku, "Myslíte si, že je vhodné oslovit cizí ženu v restauraci?" ..první co mi proběhlo hlavou bylo něco jako, proboha Michale co by si s ní dělal? Potom jsem se usmála a nakonec ze mě jak z vesnický mandy vypadlo, "Záleží, co po ní chcete" ..háháhá. Michal se zasmál, pak smrsknul rty k sobě, a to značilo jedině to, že jako né, že se to nesmí. Tak jsem si pospíšila a dodala jsem, "Ne, to je krajně nevhodné" za to se na mě milé usmál. Ovšem Maruš na matiku vyprskla, "ale děje se to furt Nikol, viď" .."No hrobeso" ...bože Nikolo, zašij si tu hubu :D ..Já se u maturity pobavila :D ..A jelikož následovala další čtvrt hodinka s Michalem a mojí maturitní prací, kde jsme teda tokali, jen mi dva, protože zbytek znuděně seděl na židlích, ještě si drze povídali. Tyve, ale jako to mě fakt vytočilo, moje třídní tam tlachala co bude dělat v sobotu na oběd, že teda asi čevapčiči s bramborem a v neděli toho králíka, ale že neví kdo bude obírat ten hřeb, že ona teda ne. Asi Pinďa, ty vole. Druhá půlka byla kdesi na obědě. Michal se na mě culil, já na něj, oba jsme si spokojeně pokecali a odcházela jsem opět s pocitem, že z dvojky mám jedinčku. Nakonec teda, hrdinka jsem šla na ekonomiku a účto, ještě jsem si poplivala ruku, v duchu si tak představila ty vyložený číslíčka a říkala jsem si, na který šáhnu, to půjde. A taky že jo, pěkně devítku jsem si vytahla a můuvila jsem taaak pomaluu, co to jeeen šlooo, protože mě mooje ekonomikářka táák zamotala, že jsem byla úúplně v prdeli a nevěděla kudy kam. Nakonec bylo díky bohu za minutu jedna a ona to diplomaticky, jak jinak, utnula slovy, že si myslí, že jsem toho řekla dost a že můžu jít. Tak teda jo, nakonec jsem teda volala máti, že to teda asi mám. Ta odlétala zrovna do Turecka, tak mi tam do toho brečel a říká, ježiš já se asi rozbrečim..no, tak si pobreč mami, mě to nejde :D
Nakonec si Vás po celém to dlouhém dní, opradu dlouhém dni, pozvou všechny znovu do té třídy kde Vás zkoušeli, nalajnujete se záda tubali, čelem pěkně k ním, hrdě, žejo, všechno s parádou a grácií, to se rozumí. Poslechnete si krátkej přednes ředitelky, jak je ráda, že ten hektický týden je už za nimi a že určitě i učitelé jsou rádi, dál jak se na vaší škole komisařce strašně líbilo, nehledě na to, že vaše třída se od doby komančů vůbec nezměnila, snad jen ta interaktivní tabule ji trochu omladila. No a pak přečtou vaše jméno s tím, že z češtiny a ajiny se dozvíte body a z osttaních předmětů známku, zde se hodí uronit slzu a mít takový ten mírný úsměv jako "to jsem opravdu nečekala, a přeju všem světový mír" Následně k Vám všichni přijdou, aby si s Vámi potřásli rukou, vypadá to asi jako po hokejovém utkání, kde mají hokejisti upocené dlaně z rukavic, ale jsou nadšení že vyhráli, jo tak přesně takový pocit to je, i na omak! :D Všichni na Vás dýchaj tu skvělou atmosféru a sekanou co před chvílí měli. No prostě super zážitek! To mi věřte. Nakonec jsou rádi, že vypadnete a vy taky.
Ten večer jsem měla hroznou, ale hroznou migrénu.

Nejhorší asi je, když jdete fakt jako poslední, celý týden čtete statusy těch, co to udělali, posloucháte ty co to neudělali a vyzvídáte na čem pohořeli, a je Vám z toho normálně špatně.

Pak už si oddychnete a můžete zase zhluboka dýchat, protože to prostě máte. Nastrojeně jsme se všichni slezli ve Slavkovském zámku 30.5, kde nám slavnostně předávali maturitní vysvědčení. Jakožto expert jsem nší třidní rozbila propisku a celou dobu se tam něčemu smála. Trvalo to asi hodinu a půl a bylo to jako přehlídka domácího zvířectva, z každé třídy jste se tam seštosovali, oni vás vyfotili, byl proslov. Těch proslovů je vůbec hodně, ředitelka, zástupce města, zástupce ze školy, zástupkyně, třídní učitelka jedné třídy, druhé, pak nástavby. Poslechnete si moudra do života a pak jdete dál. Jo, fakt jsem byla, že už ten papír držim a že teda jo, už to mám. nakonec jsem se odhodlala zajít za tou svou kamarádkou jako what's up, téměř jsi mi ty mršino rozdupala srdce. Nakonec teda všechno allright a moje srdce zase plesá, protože čtyři roky, to je prostě doba <3

Srandičky a žížalky od maturity, aneb jak to prostě chodí :)
En

5 měsíců ticha, je to možný?

18. february 2014 at 20:31 | En
Zdravím,

..1. září jsem tu byla naposled..páni, to je doba. Ne, opravdu se nemá cenu vymlouvat, prostě jsem se na to vykašlala. Když jsem si zpětně pročítala článek právě z toho prnvího září, tak jsem si říkala, že mám velké resty, výstava Muchy..má cenu o tom ještě psát? ..Pan V. a pan Z. ..kdo byl sakra v létě pan V? ..Netušim..nevzpomínám si. Nehledě na to, že mi sem chodí tak jeden člověk, ahoj Vendul! :)) ..Ale přeci jen tu pár změn je, něco si tu sesmolim, vypíšu se z mé depky, a tak podobně. Ze začátku jsem chtěla psát blog takovou tou vtipnou formou jako je třeba blog citové prostituce, ale nešlo to, prostě ne, je kolem mě tolik špatných věcí, které ze sebe potřebuju dostat, že to jinak nejde.
Řekla bych, že první měsíc školního roku, kdy jsem si přijela pěkně uvolněná z Prahy a měla jsem celý měsíc praxi, byl k nezaplacení. Řešila jsem pana Z, se kterým jsem měla v Praze rande. Nakonec z toho..ano díky bohu nic nebylo. Díky jednomu mladíčkovi, panu P., jsem měla divoký spaní a cucáky na krku, v práci jsem byla celkem nepoužitelná, protože jsem si na to místo neustále házela cop, a ne zrovna chytře jsem se domnívala, že je mám nalevo, když byly napravo. z pár dní venku měl být vztah, se slovy "ví o NÁS jen můj kamarád", jsem vycouvala jak jsem nejrychleji mohla.
Říjen byl fajn, navázala jsem nový kamarádský vztah s mou spolužačkou, a na neštěstí jsem se zastavila u své bývalé spolužačky a mého ex přítele, kteří spolu teď i bydlí. No..ve zkratce..hrozně jsme se opili - všichni- naše drahá hostitelka, se neskutečně poblila, takže jsem pro Tomáše šla do hospody, kde jsme po 15 panácích slivovice+ nějaký drobný jako je fernet a tak podobně, kopli dvě pivka a do půl třetí do rána jsme byli ve sklepě. Usnula jsem v jeho tričku, super měkkém, voňavém tričku, zamotaní do sebe. Super story. Týden jsem řvala v kuse jako kráva, že ho asi miluju, zy týden jsem tam jela zase. Ne, že by to bylo špatný, ale být tělo na tělo s někým, do koho jste byli zamilovaní, mě přivádělo k šílenství.."u mad me". Nechápala jsem co na ní vidí, no..což, ..po pár měsících jsem pochopila, že ne vždy jde o vzled, jak jsem se asi slepě domnívala. Víc už jsem tam nebyla.
V listopadu se nic extra nestalo, až na vrcholení stěhování a hledání vhodného podnájmu pro mě,..asi jsem vypjatější situace s mojí matkou nezažila.
Řekněme to tak, že jsme měla domluvený jedne podnájem přes naši makléřku v Brně, v novém pěkném bytě. V bytě jsem byla být pouze já, majitel se měl v bytě ukázat jen 3x do měsíce, říkala jsem si jak úžasně to zní, ovšem prohlídka už tak úžasná nebyla. Byt byl 1KK..tedy jedna velká místnost a jedna malá. Týpek si mě měřil pohledem od shora dolu, zespodu nahoru, že na něj máti mluvila ani nezaregistroval. Dál to dorazil slovy, na jaké straně pokoje byste spala? ..Konec.
Na prosinec jsem se těšila, a jak to bývá, když se někdo těší, něco se posere. A taky, že jo. Když mi 21.12.13' brácha volal, že dědovi (z otcovy strany) není dobře, a je možný, že umře, tak jsem tomu nevěnovala příliš pozornost. Jelikož jsme se s tím svěřila své máma a prarodičům, kteří se navzájem od rozvodu našich rodičů nesnáší, tak ta mi na to řekla, "dědak umíral už třikrát, nikam nejezdi", ..a tak to bylo, nikam nejezdi pokud si nás nechceš rozeštvat. A tak mi 25.12.13' došla sms, že děda umřel, byla jsem na sebe neuvěřitelně naštvaná, neviděla jsem ho asi 8 let se mnou, jakožto s posledním vnoučetem se nestihl rozloučit. To nepřidá. Neříkám, že neudělali spoustu špatných věcí, to ano, ale ..už i ze slušnosti a skrze to, že jsme lidi a ne že prasata, jsem tam měla jet. Překvapení nastalo, když jsem si šla od otce převzír parte na památku. jeho jsem taky neviděla x let, pocity jsem neměla během rozhovoru žádné, až potom jsem se rozbrečela. Nakonec jsem se jela tedy podívat na babičku a celá rodina spekulovala, proč tam ta holka jede, co tam bude dělat? No chápeš to?..Jistěže, říká se tomu slušnost. V životě jsem nezažila takový vodopád slov, domlouvá, přemlouvání a všeho možnýho. Upřímně, trochu jsem se topila v depresi.
To horší přišlo, když se mi po 4 měsících ozval pan M. čuměla jsem jako puk na ty smsky,..'chybíš mi', 'kdy se uvidíme?' 'chci s tebou být' ..aah, to fakt? ..Nezdálo se mi to? Vážně to byl ten kluk, který mě v srpnu poslal do prdele? Který řekl, že je konec? ..Vzala jsem ho na milost. Asi to byla chyba. Vedli jsme spolu dlouhé rozhovory jako by se nic nestalo, jako bychom si nepsali týden a ne 4 měsíce. 'Chyběl jsem ti?', .."Já tobě?'..ticho. "Ptal jsem se první".."Jsi starší, máš přednost" .."Chyběla, ..když si se chovala normálně" .."Ty mě taky" ..měl to být signál? ...ještě pořád se to ve mě pere. Bylo to fajn, řekla jsem mu o tátovi, o vysoké..bavili jsme se zase jako předtím, jako bychom spolu chodili. Pak nastalo chvíli ticho, když jsem se stěhovala do Brna a tak vyletěla z hnízda od své matky a začala žít sama. 14. ledna, kdy jsem měla narozeniny se mi celý den neozval, čekala jsem sms, a když mi zazvonil mobil a on mi volal s tím, že "sis určitěla myslela, jak tě odbiju smskou a ono ne, co" ..culila jsme se jako debil, ale opravdu celou-tu.dobu-kdy-mi-říkal-všechno-to-hezký-a-milý..jsem mu to žrala. Věřila jsem, že je to to co na mě čekalo celých těch 19 let, že s ním to bude opravdové. Jo, jo..zní to jako klišé, ale bylo mi dobře, a věřila jsem tomu. Kdo by čekal za že 6 dní přijde sprcha, ledová sprcha.
Takže tímto jsem se posunula do půli ledna, kdy jsem odevzdávala svou maturitní práci, ze které jsem měla téměř infarkt, všechno jsem "honila" v posledním týdnu, šedivá z toho že to nestihnu, tím pádem, že mě nepřipustí k maturitě ..a tak bych mohla pokračovat až v dalších stresech..Ovšem někdy 17. ledna, když se mě pan M. zeptal co vlastně chci, a jestli s ním budu chodit, tak jsem byla..jako zmražená. Jistě, že chci..chci a hned!!! ..Ale hlava mi říkala něco jiného, 'promysli si to,..neukvap svoje rozhodnutí'. Možná jsem se rozhodovala moc dlouho a přetekl mu pohár trpělivosti nebo se mnou chtěl vydrbat, tak jak já s ním v létě. Když mi volal co teda, proč se tak dlouho rozmýšlím, tak jsem mu bez zkrupulí řekla, že si nejsem jistá, jak by to fungovalo, jestli by mě nepodváděl a tak podobně, řekl mi, že bych se musela snažit, aby to tak nebylo. AHA, řekla jsem si. Nakonec jsem dva dny mlčela. Přemýšlela nad tím, co mi řekl předtím, jedu si zašukat do Olomouce, když ty nemáš čas. Pěkný, našla bych si ho, abys nejezdil jinám. Byl to zlom, hrozný šok, když jsem se snažila nějak navázat konverzaci a on na mě vyletěl, že jsem ho nechala tak dlouho čekat, že někdo jiný si užije psaní se mnou a ať už mu nepíšu. Brečela jsem, a to hodně. Nakonec si mě z té modré p*čoviny smazal, jak jsme tomu říkali. 20. ledna jsem využila toho, že mě pan P. pořád chtěl a domluvila jsem se s ním ven, přišla jsem celá zmuchlaná a rozepnutá a kdo ví, co ještě. Vytloukat klín klínem není dobrý nápad. Ne, vskutku ne. Pár dní "making out" s Pavlem, jsem si užila, bylo to fajn. Dokud mi na mysl nepřišel pan M., ale docela šíleným způsobem. Buď se mi o něm zdálo a nebo jsem nad ním..nějak nevědomky přemýšlela, v posledních dnech jsem doknce začala brečet a ne málo. Stydím se za to, že jsem mu naletěla, a stydím se za to, že mi chybí. Možná si jen namlouvám, že takový byl, možná takový opravdu byl a já měla růžové brýle. Chtěla jsem mu napsat, ale neudělala jsem to, možná se potkáme za 10 let, až bude starší a bude to ono.
Nicméně, jsou tu další, kteří se se mi snaží vetřít do podvědomí..jako je pan P 2. a pak D., taky stálý pan F. Aby v tom nebyl hokej. V tom nejhorším co s panem M bylo byl pan F ten, který mi řekl, že celé 4 roky co se známe, mě miluje. Uf uf, aha, aha..milé. Co říct na to, když pro někoho jste ta dokonalá, úžasná, ta jediná..ale vy to tak necítíte, prostě to nejde. Oba páni D i P2, mi navrhují rande..ale stylem kdy, za dva dny, za tři? A kam půjdem? Nezklam mě, mrzelo by mě to. NE, ne, ne, ne, ne, ne..všechno špatně. Po panu M už nikoho nechci, ne delší dobu. Omezim i slastné chvilky s panem P. Potřebuju si vyčistit hlavu, mít klid na maturitu a tak podobně, věnovat se sama sobě..víc číst, víc se zaměřit na sebe. Ale aby to nebylo tak, že mě zlobí jen muži, ale i má matka, která po měsíci co se se mnou neviděla, mě dost zaskočila. S tím, že můj bratr vyměnil partnerku, a dva měsíce nespal doma..a? ..Co jako? Vím o tom, ale nezajímá mě to, teď tu stojím já, jako samostatná osoba, jako dospělá, tak mě tak berte. Chci taky něco dokázat, mít ostrý lokty a být jednou v něčem dobrá a ne slyšet, že má děti a život na hovno..proč? proč to říká? Nedělám problémy, snažim se jak to jde..ale ..ne, není to dost. Ne pro ni. Tak jsem si řekla, že to přece nedlěám pro ni, ale pro sebe, a tak jsem zvedla hlavu nahoru a věřila si. Ovšem, kámen úrazu, jsem podle ní protivná a chovám se namachrovaně a suveréně, aha tak dík. ..Nevim co bych k tomu měla dodat, ..mrzí mě to, ale ať si to myslim, kdybych se na ní vysrala tak jako můj bratr, tak to chápu, ale ..takhle? Tak prosim.
Dokonce jsem přehodnotila i výběr mých vysokých škol, a doufám, že mi vyjde Brno nebo víc Praha? ..Přála bych si Prahu, ale v Brně mám spoustu přátel, v Praze nic.

En..

A jak jsem řekla,..

1. september 2013 at 16:38 | En
..tak dělám, dopisuju postupně :) Když nad tím tak přemýšlim, článek o Muchovi a Zrzavém si nechám na jindy, to vyžaduje přeci jen trochu více se tomu věnovat. Určitě i Formánka. ..Později sem hodim fotky knih co jsem si koupila nebo jsem je četla, a všech věcí co jsem si pořídila :)

A tak..v pátek jsem byla na novém filmu Jana Hřebejka- Líbánky.
Nehchápu, jak to mohl přirovnat k Pelíškum. Původně jsem si myslela, že to bude nějaké komedie a ne zdárně sprosté drama o lžích a stínech minulosti. Aňa Geislerová, která hraje těhotnou manželku a nevěřící novomanželku si zde nestřihla moc velkou roli, spíš ani ne velkou jako záživnou. Stanislav Majer, kterému jsem dlouho nemohla přijít na chuť mě příjemně překvapil. Myslím tím přechodem z umělého seriálu Ulice do filmu. Chvílemi plytké monology a rozhovory nevytrhla ani nezvykle dlouhá sexuální scéna. Za mě je hodnocení filmu tak na 45%, ovšem prostřední kde to bylo točené je tak za 120% :3

Další věcí s kterou bych se chtěla pochlubit jsou moje sportovní úspěchy :) Hrozně dlouho jsem sbírala odvahu vlést si na váhu a až minulý týde u prarodičů jsem si vlezla na váhu, celý rok jsem si říkala:," pitomče, nelez tam buď nešťastná, že ti to nejde dolu" ..no a tak jsem se nasrala a vlezla tam..a fůůů.. Mám 91 kilo! Dobře, já vím, je to furt hodně, ale počáteční váha byla 108 kilo..ta cifra je příšerně vysoká a vím, že ještě 3 kila a bude to oficiálně 20 kilo co jsem shodila. To je pro mě prostě neuvěřitelný, hrozně se těšim až to bude a budu to moct pustit do světa :D :))

zatím je to opět vše, pana Z. a pana V. si nechám na jindy, je to dlouhá story, tak i naši Francouzskou návštěvu ..:D

S láskou En

Čtyřměsíční pauza

1. september 2013 at 14:55 | En
V měkkém dopoledním světle se k tobě prodírám skrze pavučiny opatrně tě uchopím, lehce fouknu a prach se rozletí do vzduchu. ..Ha, ale kdeže, přenesme se zpět, dřepím v obyváku na sedačce a jediné co oprašuji je má šedá kůra mozková, protože si po těch čtyřech měsících nepamatuju skoro ani heslo :D , nemluvě o věcech do školy. A proboha, je prvního!
Ale tak.nebudu to zase nijak dramatizovat. Tenhle proces prvního září, kdy to skoro většinou vycházelo na pondělí a my museli jít do školy už je letos pro mě ten poslední! A vážně je to tak, vůbec si neuvědomuju nějakou tu zodpovědnost, která visí ve vzduchu a těžce na mě v půli roku bude dopadat, protože jsem maturantka. ..Hrozný slovo, hrozná představa. Nicméně, pokud se ke konci června neposnažím, bude tenhle rok opravdu poslední kdy vstávám do školy. ..Címž si nejsem jistá..že by se mi to zamlouvalo.

..Ještě včera jsem měla v hlavně vizi jak udělám super čtivej článek a vykouřilo se mi to z hlavy..:D kruci.

Začnu teda polopaticky, klasicky..trochu ohraně. ..:) Co prázdniny? Jaké byli? Představte si přiblblej výraz kterej na Vás vybafne hned první den ve škole.. Tak si ro zrekapitulujeme.
Začátek léta vypadal tak, že budu lenošit o 100 péro, když jsem teda ta maturantka, tak ať si všechno nachystám, přečtu připravím..vize jako z amerického filmu. Hádejte jak to dopadlo.. :D Vize z amerického filmu se přeměnila na film o utlačovaných černoších, kteří tvrdě makali na plantážích..:D Takže jsem se zhruba na 3 a půl týdne zapíchla o pracovního procesu, v časovém rozmení od nevidím do nevidím :D Dobře, jo, peníze jse si vydělala, k dnešnímu datumu jsem je všechny úspěšně utratila, ale jinak prázdniny nebyly nic moc, kdyby nebylo občasného Dvorního divadla tady poblíž v Hlohovci, stálo by to za totální ho*no. Pokud se ptáta na pana M. tak ten je v trapu, osmého srpna kdy mi štěbetal do telefonu jak mě miluje, mě zároveň večer poslal do prdele s tím, že jsem na něj zlá. Hold jsme nebyli naladěni na stejnou vlnu zamilovanosti. Čtrnác dní před tímto naším rozhovore, kdy si na mě otevřel hubu s tím, že se zase chovám jako kráva aže ho to nebaví, jsem zjistila, že mě to vlastně taky už nebaví. Následující týden kdy se mnou neudržoval žádnou konverzaci, jsem byla v pohodě, bylo mi dobře a ten stav setrval až do doby kdy se mi zase ozval. A pak při slovech, tak se měj, ahoj mi to bylo vlastně docela jedno :)
Dalším "významným" krokem byla skupina Off topics, kde jsou poznala spoustu nových lidí, posléze jsem se s nimi "slezla" i v Praze, dokonce mi přišlo i několik pozvánek k nezávaznému sexu, ..probůh, chápete to jo ..:D

..Achjo, a mám toho na srdci ještě tolik a mnohem víc, ale radši to rozdělím do více článků .. :) Rozhodně se musím podělit o etudu s panem V. a taky panem Z., o skvělou výstavu Alfonse Muchy a Jana Zrzavého. O Josefa Formánka a nejen o něj, o jeho knihy. Taky o nový film Líbánky, letní songy..o mou váhu a spoustu dalšího :) En.

Dear darlin'

25. may 2013 at 21:29 | En
Dear darlin' ..název písničky do které jsem momentálně zamilovaná.

K tomu "sletu" událostí jež se mi teď dějí, popravdě, nebudu říkat, že je to dobré - je to horší než jsme všichni čekali. Včera to u nás doma vypadalo asi tak, jako byste vystřihli nějakou ukrutně ubrečenou scénu z Amerického dojáku. Potom co volala teta - zdravotní sestra, která mi prostě žaludek na všechno, jí doktoři ochotně sdělili zdravotní stav dědi. Moc jsem tomu pozornost nevěnovala (za což se upřímně stydím), protože...prostě můj děda je odolnej chlap, nebývá moc nemocný, nic ho nebolí..nic mu prostě není, on a jeho neskonalé byliny, které pořád sbírá a pije..a to všechno.. Prostě tomu nemůžu uvěřit. Víte, když máte ten pocit, že je to všechno strašně nespravedlivé, ..lidi kteří pijou do němoty, 20 let a ..daj jim nové játra, dobře beru..občas si dal pivo, jak bych byla ráda, kdyby občas tu babičku poslechl, kddyž mu říkala, nepij to Često, víš že nemůžeš. Jenže, ..všichni jsme od přírody paličatí, alespoň trochu. A tak si říkám, že vlastně žádá spravedlnost není, ani Bůh, kterej by ochraňoval nevinné duše a ty trochu pochroumané, aby je spasil..nebo jak to je. On nikdy nikomu neublížil, nepodváděl babičku, staral se o rodinu, poctivě vydělával peníze..tak kde je ta spravedlnost..? Když to srovnám například s masovými vrahy, těmi opilci a dalšími vyvrheli naší společnosti, ..dali by se tam počítat i poslanci, kteří lžou a okrádají ..více méně nás všechny.

Nedokážu si ani představit zlomek té bolesti kterou bude muset prožít, a která ho čeká. Chemoterapie mířená přesně do jater. Od posledního zákroku, který mu dělali - tedy štěpy do jater uběhly asi dva dny. Když se částěčně probouzel z té narkozy, tak mu doktoři říkali co s ním budou dělat, ale ..je to starší pán a už tak nedoslýchá, takže vlastně neví co se s nim bude dít. Víme to my všichni kolem, ale on ne. Ví jen, že má rakovinu. A to co říká máma, že kdyby věděl do čeho jde, tak by se radši zastřelil, tomu bych i věřila. Dispozice k tomu doma má. Přesto sama sebe v duchu vidim a slyšim, jak k němu promlouvám, že mne tu nesmí nechat, že je ten jediný, kterého mám. Můj otec je sketa, můj bratr má další dvě sestry ..a nikdo jiný mě nemiluje tak jako on, nedokáže mi říct tak hezky, a to všechno. To prostě umí jen děda. Je to naprosto šílené, před 14 dny, když jsem tam byla mi ještě říkal, jak mě vezme ven na pole a budem trénovat na autoškolu, abych tam nepřišla nepřipravená a teď se to..rozpadlo, je to pryč. Celé léto má být zavřený v Pražském IKEMu.
Myslim, že záložní plán který jsme s mámou vytvořili vypustim do éteru někdy jindy, neboť je to celé jako zpověď, a já si říkám, že věřim v to že se uzdraví, takže hlavu nahoru.

Pokud je něco co mě včera/dnes ještě ..nějakým způsobem nakrklo nebo naštvalo, rozladilo, tak je to pan M. Po třech dnech jsem mu napsala, skoro jsem si urvala hlavu, ale udělala jsem to a vzápětí toho litovala. Obyčejným "Ahoj" jsem rozpoutala něco jako hádku..jeho "Čau, jo mám se dobře a ne neučim se" ..mě uplně odrovnal, nezmohla jsem sena nic jiného než "jo, aha" .. Později jsem ze sebe udělala ještě jednou krávu, s tím pokud má cenu mu i na dále psát, jestli o to stojí, odpověď zněla, že ano, ale jen pokud se budu chovat normálně. Tím přecházím k tomu, jak..normálně se mám chovat. Pan M. ve mě rozpoutal, řekla bych typické ženské řeči, typu: ty se ani neozveš, neodepíšeš, nezavoláš, od koho je ten příspěvek na zdi, řekni mi to. No hrůza a děs, když mi to vyjmenovával a smál se tomu, musela jsem se smát taky, hysterka a žárlivka v jednom a to s ním nic nemám. Ale, to je moje "typické", stačí aby se mnou někdo jako on jednal jako s někým kdo se mu vážně líbí (jo taky čumim, že je to možný) a já se na toho dotyčného pak..tak nějak zaměřím (nechci říkat upnu) a je to. Ano, ano..stydím se za to, dala bych si facku, JÁ NEZÁVISLÁ a skončím takto, s okousanými nehty a očima zapíchnutýma na mobilu, hrůza!
Teď jsem Vás tak nějak vtáhla do děje a budu pokračovat,..takže mi prostě večer volal s tím, že si o tom chce promluvit, zdrcena ze zprávy o dědovi, jsem mu to odmítla, že na to není dobrá doba, když jsem slyšela jeho 'hm, no tak teda dobře' jsem si to okamžitě rozmyslela, ale jeho 'tak se měj ahoj' ..mě uplně odrovnalo - a to jsem si bláhově myslela, že se budeme bavit dál, a on to položil. Takže jsem spo zbytek večera přemýšlela co s tím, psát se mi mu nechtělo. Navíc jsme tak přemítala to co mi říkal, co psal..jak mi říkal, že mě má hodně rád, že jsem ho něčím dostala..no, dobře si mě namotal, hrozně ráda bych mu to teď vyčetla..proč mi to říkal, když se teď chová takhle. Ale i přesto, že se občas chová jako blbec a směje se jako debil, ho mám svým způsobem ráda, a že jsem se po nikom neohlídla od doby co se mi to rozpadlo s panem T.
A tak jsem si v hlavě probírala, co mu povim, až zavolá a bude to chtít rozebírat, nakonec jsem přišla na to, že těm klukům nemám vlastně co nabídnout, a mám nejméně deset tisíc důvodů proč by se o mě neměli ani zajímat. Nejsem ani hezká, ani chytrá, ráčkuju a jsem tlustá - jsem s tím téměř smířená, ale začínám být paranoidní co se týče postavy. Ohýbám se před zrcadlem a zkoumám jak bych asi vypadala při různých polohách v posteli nahá (ano, stydím se že to píšu, ale je to k mému věku docela aktuální téma, protože, co si budeme povídat, bude mi 19 a ty kluci se mnou nebudou zacházet jako s čerstvou 15-tkou, kterou se chystají odpanit, a je to křehká květinka), prostě..nejsem atraktivní a spíš by mi toho kluka bylo líto, pořád bych si hlídala ke mi to přetéká, kde mi co teče, a nic bych z toho neměla. Nehledě na to, že chlapec by si odnesl jen trauma a zkaženou soulož -_-. Upřímně, nebylo by to příjemné pro mě ani pro něj, za prvé bych ztrapnila sama sebe i jeho - ještě bych ho politovala, a pak bych se musela někam zahrabat jak hrozná a odpudivá jsem musela být. Nejsem prostě nijak zajímavá pro vztah s někým, a ještě nudná..neumím nazávat konverzaci jinak než "Ahoj, jak se máš, co děláš?" ..Nechápu se.

Věci které mě dnes potěšili: Nezpoutaný Django - skvělý film!
DJ Fresh - Golden dust - dobře poslouchatelné písnička
Fergie A little party never killed nobody z filmu Gatsby - musím vidět!
A nakonec Olly Murs Dear Darlin' - super sladké!

Loučím se!

Stay

22. may 2013 at 16:04 | En
Po delší době, ale jsem tu a zdravím!

Ještě včera jsem si říkala, jakou mám skvělou náladu jak napíšu nějaký super článek na blog a ..znáte to, jak se všechno přetočí během chvíle. No, a pak bylo po náladě.
Když už jsem se dostala přes tu katastrofální konverzaci s panem M, a excesi s jednou zaslanou fotografií, což jsem nafoukla do obřích rozměrů, ale přitom to zas takové nebylo, hold, to já občas umím. Taky jsem chtěla napsat článek, jak já ..emancipovaná mladá dívka říkám striktně NE, a používám .."já byhc nikdy" . Blbost, blbost, blbost. Vždycky přijde někdo kdo Vás ovlivní a vy nakonec na většinu věcí kývnete, i když teď kýváte hlavou jakože "no to já bych nikdy.." ..cha, uvidíte sami. Asi jsem taky chtěla napsat článek o tom, že jsem opět nemocná, venku je tak krásně, bla bla bla, o tom jak mě štve moje máma a takový další moje daily themes. Asi mě teď totálně přešla chuť, protože mi pan M řekl že ho buzeruju (áha- sorry že o tom nevim), a neustále se ho ptám na učení. To je docela..běžné, bavit se o tom, protože ten shnilej prchant má 3 týdny do zkouškového a nechce se učit. Ale co, já tu školu nedělám, nebudu se starat. Nakonec jsem byla počastována větou "skvělý a teď ses urazila jako malý děcko". Snažíc se situaci zachránit tím, že mu napíšu "neurazila" jsem ho v tom více utvrdila. Ale kurva ano, že jsem uražená!! Nikdo mi nebude říkat, že nejsem normální. Sorry, že se starám, příště to neudělám.

Přijdu si absilutně bezcitná, já která jsem emočně nabitá, ať už negativně nebo pozitivně. Nechci si nic vypisovat na fcb, něco jako "Tak to je v prdeli" nebo "Snad to dobře dopadne" ..co se říká na takové věci nevim, vnímám to poprvé. To, že děda byl na vyšetření s játry, že se jim tam něco nezdálo, o tom jsem věděla, ..nález nebyl nic moc, než to převzala Praha a hned jel do nemocnice s tím, že má nádor na játrech. Nebýt mámy, která volala babičce bysme asi nic nevěděli. Dilema, kdo ho to té Prahy odveze rozsekl můj bratr, který jako by nic oznámil, že i děda z vedlejší vesnice (otec mého otce, abyste rozumněli) je na tom dost bledě. Ze 108 kil má 79 ..asi a má nádory dva na slezině a ještě někde. V tu chvíli mi vážně vyhrkly slzy do očí. Neviděla jsem ho asi 5 let, a ještě nedávno jsem říkala, že bych ho ráda viděla, aspoň ho vidět ne s ním mluvit. Jenže moji rozvedení rodiče mezi sebou vedou tichou válku, a odesly jsme to my děti, bratr zůstal u otce a já u máma. Při každém zaváhání zdali jim mám zvednout mobil či ne, jsem byla dost silně pokárána, že s nimi komunikovat nemám. Že oni jsou ti špatní, samo sebou, to se rozumí, že to mou mámu zasáhlo, ale až do takových rozměrů, že to trvá do dnes. 11 let, to je docela šílený. A nejhorší je to vštěpování druhých, zklameš babičku s dědou, mamku by to mrzelo. ..Jo, to víte že jo, buďme sobci, ti se mají nejlíp. Cítím se jako zbabělec, že jsem se tomu nedokázala postavit, nijak tomu čelit. Hrozně mě to mrzí, tak ráda bych vrátila čas a tolik věcí změnila, jenže to nejde. Vím, že pokud umře a nepromluvím s tím, si si budu do konce života nadávat, že jsem byla blbá a nechala sebou manipulovat, že jsem se pořád někoho bála.
Opravdu z celého srdce bych se chtěla postavit na vlatsní nohy, dobře domaturovat sehnat si byt prácia studovat, zní to všechno tak skvěle, ..skvěle naplánované to mám, stačí pro to něco udělat a soustředit se na to, zavřela bych tím všem hubu. Nepočítám jakou radost bych z toho měla já sama.

Teď už mě nenapadá co víc napsat, sedim nehnutě na posteli a prostě nic necítím. Prsty se mi samy rozebíhají po klávesnici a píší za mne. Už jsem nejspíš u konce, přeji si aby se to všechno vyřešilo, ..nějak samo, ..nejlépe.

Když Vás mate vlastní já..

6. may 2013 at 16:53 | En
..tak je to snad horší, než když Vám motá hlavu někdo jiný. Nikdy bych si bývala nemyslela, že budu řešit vztahy a "lásku.." a ty podobný věci kolem toho. Jen jsem se tomu smála, protože jem nikdy nebyla středem pozornosti kluků. A ani teď tomu nic moc nenaznočovalo, až do doby..kdy se zničeho nic vynořilo 5 chlapců, kterým se zdám "nadpozemsky krásná" nebo "nejsladší co kdy viděli..". A skutečnost je uplně jiná. Už si připadám jako ty slečny co prostě neví co chtějí, v jendu chvíli mě příšerně obtěžuje, že mi tohle někdo píše a druhou stranu, bych vážně chtěla, abych se někomu líbila. Ale líbila, jako líbila..ne, že by mě chtěl jenom do postele a pak ahoj.
Možná jsem staromodní, asi bych to u sebe ani nečekala, ale myslim, že na mě z velké části měl dopad rozvod mých rodičů..vlastně i teď ten druhý rozvod, kdy to nebylo o citech, ale o majetku. Nějak přestávám věřit, že někde existuje někdo pro mě, někdo normální, věrný..někdo kdo by si měně vážil. ..Po čtení příspěvků na 'Přiznání kluků' o tom silně pochybuju. Kdo totiž neměl v posteli víc než 20 holek, nevyzkoušel celou kamasutru - i pozpátku tak není 'Boss'. Říkala bych mu spíše klikař, že neměl nějakou pohlavní nemoc..

Xoxo

Jedno po druhém.

21. april 2013 at 14:01 | En
Ahojte,
douáfm, že s přicházejícím sluníčkem se máte dobře, asi tak jako já! O:) ..Musím se přiznat, že ty výkyvy teplot mi moc dobře teda nedělají, ale co se dá dělat. Těšila jsem se na krásné jaro a ne na brzké léto. A než abych se těšila z pěkného počasí a šla ven fotit, tak jezdim ze školy v půl pátý a vrhám se na učení.

Píšu, píšu..publikuju

8. april 2013 at 11:29 | En
Tak Vás tedy opět zdravím! :)
Včera jsem si říkala, že nemám o čem psát, tak jsem si to co se během dne stalo nechala na dnešek! :)

Nemůžu uvěřit tomu jak je dnes hezky a dokonce je i teplo, ráno jsme šla do obchodu jen ve vestě, a to jsem včera venku mrzla. Taky konečně můžu říct..Welcome April! O:))


Doufám, že dnešek bude lepší než včerejšek. Když jsme došla z procházky, tak jsem měla táák dobrou náladu, tak ajko jí mám vždycky. Jenže, jeden -k němu to jméno fakt sedí- Rozumbrada mi ji tak zvrtal, že jsme byla nasraná i při dívání se na film 3 sezóny v pekle s mým oblíbeným hercem, a to s Kryštofem Hádkem. Z filmu jsem nic neměla, a dotyčného jsem měla chuť zabít. Nasraná jsem ještě dnes, a přísahám že tu mu nejmíň do devítí do večera neodepíšu -.-'
A teď už nechci víc vypadat jako kráva, která si na něco stěžuje a dupe si k tomu nožičkou. Kdybych aspoň dupala, jí s ní přímo třískám!


Avada kedavra, bitch!

Hah a co dneska ..:)
Jelikož jsem před pár dny hladila sousedčiného psa (příšerně roztomilého) a měl zřejmě nějakou breberu, spíše blechu teda, a mě to pěkně pokousalo. Takže má milá Ruby, žádná vyrážka. Celý den tu cílám s biolitem a dezinfikuji polštářky, velký polštář, peřinu, matraci i rošt ..:D Všechno jsem to vyházela ven, takže to vypadá dost divně a šůruju celý pokoj :D :D
Ještě si musim dopsat učivo, objednat se k lekáři, udělat nějaké věci na praxi, začít číst, znovu si stahnout ty rozjebaný knížky do tabletu *hází vzteklé pohledy*..a ještě něco,..jo NEODEPISOVAT MU!

Nyh, ještě něco musim dodat, jsem hrdá na svůj dnešní makeup! Retro linky a malinově růžová rtěnka, přivolala jsem si jaro O:))

Btw: ..Poslouchám Frekvenci 1, dámský klub .. -.-' horší kvočny tam dát nemohly, vážně.

Jedno pozitivum to má, netušila jsem že moje oblíbená písnička je od Coldplay ..:3
Hezký den!

How bad is be overweight.

7. april 2013 at 1:14 | En
A tak si tady pročítám ty jednotlivé články o nadváze, anorexii, bulimii a přemýšlím nad sebou.
Jak špatné je být "overweight"? Velmi, velmi špatné. Není zrovna lehké poohlédnout se za tím, jaká jsem byla před třemi roky, před rokem, půl rokem a jaká jsem teď. V podstatě jsem na sebe neustále naštvaná, před třemi roky než jsem nastoupila na školu jsem vypadala..docela normálně. Ruce jsem měla relativně štíhlé, břicho bylo ještě ploché, zadek jsem sice měla, ale ne ten extra "černošký" jak ho ohodnotil můj bratr. Nejhorší na tom všem bylo, že během toho co jsem si poklidně "kynula jako buchtička" ..jsem se jednoduše "nevnímala". Prostě jsem se neviděla.

Přála jsem si být normální, krásná štíhlá jako každá druhá slečna. Jenže, nic není zadarmo, jak je všem známo. A já měla přeci tak ráda sladké..a vůbec jídlo jako takové. Až když jsem se vrátila z Londýna jsem se s mamkou bavila o tom, že bych se sebou mohla začít něco dělat. Kalhoty v extrémní velikosti..50- jak trapné to vyslovit nahlas- mi byly ťip ťop a já si dělala srandu z toho, že si v nich hold nebudu moci sednout. Takže začala očista sama sebe, začala jsem cvičit v místním fitnes centru, kde mi to bylo krajně nepříjemné, jelikož slečna trenérka měla asi 50 kilo i s potelí a stále mě sledovala-což je samozřejmě její práce, že. Asi po 14 dnech jsem měla chuť s tím praštit, jelikož jsem neviděla žádné výsledky, ale proboha..co jsme taky čekala snad s 30ti kily nadváhy. A tak jsem cvičila a cvičila..měsíce ubýhaly jako voda a první výsledky byly na světe. Nic světoborného, byla jsme ze sebe zklamaná, ale šlo to. Teď po pů roce kdy mám dole 12 kilo si říkám, že to nebyla procházka růžovým sadem a určitě to za to stálo. ..Ale taky to bylo spoustu zakozování si a odříkání. Samá zelenina, nízkotučené sýry a jogurty, žádné pečivo, vlastně teď už každodenní mantra.

Jedno moje neslavné období , které proběhlo asi konce prosince začátkem ledna, kdy jsem byla zoufalá sama ze sebe, že nehubnu, mám pořád stejnou velikost a byla jsem chvíli po nemoci, učeního bylo prostě příliš a mě z toho začaly šedivět vlasy. Do toho všeho jsem z nervů skoro nejedla, jen jsem kouřila, pila kafe a za celý den snědla jablko, zeleninový salát a tři plátky kneckebrotu. Domů jsem se vracela za tmy, v půl šesté..sinalá a unavená. Takhle to šlo asi měsíc, moc jme necvičila, učila se do noci a v půl páté ráno opět vstávala. Zoufalá sama ze sebe jsem se rozbrečela mamce v obýváku s tím, že jsem k ničemu a ještě k tomu obludně tlustá.
Musím říct, že se mnou ta dobrá žena má neskutečnou trpělivost. Seděla se mnou dlouho do večera, povídaly jsme si o tom čeho bych vlastně chtěla dosáhnout v hubnutí. Prohlížela si se mnou fotky jak jsem vypadala, a jak jsem na tom teď. Že kalhoty, ve kterých jsem jela do Londýna a nemohla si v nich ani sednou, jsou mi prostě veliké. Takže..něco se stalo. Něco dobrého.

V hlavně mě nahlodává nějaký hlas, který mi nadává, abych nejedla to a ono či tamto, jelikož je to tučné a vůbec bych to jíst neměla, i když na to mám nesmírnou chuť, ale prostě nesmim. Občas mám strach, aby ten vnitřní hlas nezačal ovládat více než je zdrávo, protože se tomu snad poddává. 'Nejez to, jsi příliš tlustá' , 'Chceš mít ještě větší zadek než máš teď? ..No prosim, tak si to vem' , 'Ty věci ti opět nebudou' ..Ruby má pravdu, člověk do toho spadne ani neví jak, a težko se z toho dostává...

Dovětek "ana"..

6. april 2013 at 11:56 | En
Zdravím,
dlouhou dobu předtím než jsem začla blogovat a projevovat nějakou podobnou aktivitu jsem hledala články na téma hubnutí, cvičení..diety a tak podobně. Než jsem se v sprnu loňského roku dokopala zajít si na 'power plate' a tím nějak odstartovat ..řekněme zdravější životní styl. Po čtvrt roce se ke mě přidala i moje kamarádka a tak jsme to řešily spolu, co a jak, jak a proč a tak mi jednoho dne poslala odkaz na blog jedné slečny, co s ní před pár lety blogovala ona.

Ona slečna tady nebyla jako laňka a rozhodla se sebou něco dělat, tak si založila blog kam si zapisovala co snědla, a co jedla a zase co jedla a tak jsme si říkala 'a co pohyb? jak je možné že shodila dvacet kilo..zhruba za rok, jen tím, že nejedla?'. Nemožné. Až mi jednou ta moje kamarádka povídá.."Ty, všimla sis toho dovětku ana?" ..No jistě, že jsem si toho všimla, ale Anna se ona nejmenuje.

Dovětek "ana" značí zkratku pro anorexii, čili blogy s tímto označením jsou o slečnách, které jsou posedlé tím jak vypadí, a tím jak vypadat chtějí. Když jsem to tak pročítala za celý den to sní porci rýže, jednu mrkev a jsou hrozně přecpané. Žádný pohyb 'neprovozují', protože by jim to kazilo image - no to mě poser - a proto radši budou celý den nejíst, bude jim kručet v žaludku, ale budou spokojené, úspěšně totiž odolávají dál.

Pravděpodobně sem dám link na jeden blog, který mě..prostě šokoval. 14 letá slečna s výškou 172 cm váží asi 59 kilo a jako vysněný cíl má 48 kilo. Už ta její nynější váha je dost na pováženou, a tak si říkám..co se to děje, že je každý posedlý svou váhou. Já snad neznám jediného člověka, který by se sebou byl spokojený, včetně mně samozřejmě -.-'


Takže tak.
Zatím.

Mořský panic z Ameriky!

5. april 2013 at 20:01 | En
Ano, mořský panic z Ametiky, to je věc která mě dneska strašně pobavila :D ..22 letý Erik si vyrábí latexové "ocay" sám doma má jich snad sto :D :D A do akvária ho nechtějí..Bad luck Eriku :| :D


Já se prostě bavim :D

Porno pro matky, peklo pro otce..

5. april 2013 at 19:50 | En
..to hlásá nadpis v Mladé frontě. Týká se to článku o erotické trilogii románů..50 odstínů šedi a temnoty a poslední nadcházející díl, který vyjde v září tohoto roku 50 odstínů svobody.

Článek mě zaujal proto, protože jsem ty dvě knížky doslovala "zhltla" pohledem za deset dní, přestože jsem si říkala jaká blbina to asi bude,když si to půjčují kolegyně u tety v práci jako na běžícím páse a domů chodí nadržené jako stepní kozy, :D Jenže, když mi Ruby napsala jak se u toho kroutí a pusu má úžasem od ucha k uchu, tak jsem si to prostě musela stahnout taky. Říkala jsem si, to bude něco pro Tebe a taky, že jo.

Ale zpátky k tomu článku v novinách, obě dvě knihy čelt za účelem průzkumu muž, to už je samo o sobě,..přinejměnším trochu divné. Ale zas na druhou stranu, kdyby to četla žena a měla o tom napsat článěk, možná by to až nechutně do vychvalovala do nebes. Upřímně mi toho pána bylo i líto, číst o takových zvrácenostech, asi bych si připadala, že jsem ve všech vztazích "selhala" :D protože dočíst se o tom, po čem ženy ve skrytu duše doufají -samozřejmě- ne všechny, fůů, to dá odvahy. Spousta z nic totiž nechápe, že výpraskem bičíkem může být tak extra vzrušující jako v té knize a pak se ozývají takové věci jako .."Jestli chceš Maruno, já ti tu prdel zmastin, žes to ještě neviděla" Haha..kdo tu mluvil o pozadí..? O:)

Nicméně, abych se dostala k jádru toho příběhu, ve zkratce .. Anastasie je mladá dívka která pracuje obchodu pro kutily, a záměnou za svou nemocnou kamarádku zpovídá zámožného Christiana Greye. Svou, řekněme neohrabaností, výrazem raněné laňky, neohrabaností a smyslem pro..poslušnost je nadcházející adeptka na jeho novou sub.Snaží se jí od sebe držet dál, ale moc se mu to nevede, nehledě na to, že ona se mu také líbí. Ovšem netuší že Christian trpí sebenenávistí, frustrací celého světa, a až přílišnou chutí k tvrdému sexu. Takže uzavírají smlouvu, u které jsem se teda smála a převracela jsem oči v sloup jak jen to šlo. Potažmo jsem to dost překlikávala, protože mě ty kritéria o poslušnosti přišli na hlavu padlé :D A tak se zjisti, že Anastazie je panna, jeho to uplně sebere, párkrát jí ukáže svou hernu (místnost vybavená spoustou erotických pomůcek) .Ke konci si "vyžádá super výprask" páskem, a pak s brekem uteče.

Druhý díl pokračuje tím, že se k němu po 5 denní pauze vrátí a více méně jim to klape, až na pár maličkostí jako je paní Robinsonová (opět), a šílenec Jack Hyde který se pokouší div ne zabít.

Mě se osobně knihy docela ..docela dost líbily, hlavně kvůli těm super pasážim, někdy to bylo trochu "nudné", možná. Je to vlastně obyčejný příběh, který se určitě stává kde komu, že mladá chudá, nevyýrazná, neprůbojná studentka..si nabrnkne zcela normálně bohatého mliardáře, který má sto tisíc dolarů na hodinu.

Podle knih by se měl natočit i film, dneska jsem našla herce, který by měl zvtvárnit Christana Greye, a ..oo bože, celý on. Anastasii by podle prvních infromací měla být Alexis Bledel, prvně jsem si říkala, že ona je vlastně jako Anastasie, příliš bledá, příliš hubená, příliš malá, příliš ospalá, příliš šedá myš..přiliš prostě. Ale na druhou stranu, mi tam do toho..prostě sedí. Takže doufám že to dostanou ti dva a bude z toho skvělý film, ze kterého každá žena v kině.."poteče" :D

Keep calm and love Christian grey <3

A tak si podupávám nožičkou, a čekám na jaro..

3. april 2013 at 16:52 | En
Ahojte! Nah..ano žiju! ..:D A je mi přííííšerná zima, ale hrozná. Je vážně skvělý, že za pár let by takhle zima měla probíhat úplně normálně ..uchtyy, budu brečet, už bych chtěla jaro.
Jaro a pivoňky,..a konvalinky ..:3 nynyny.


Really cool

11. march 2013 at 19:09 | En
Víte co je hrozný? Když Vám vaše rozvedená matka vykládá tisíckrát stejnou story, dokola a dokola..a dokola, ..říkala jsem dokola? Ne?..A dokola, a dokola. Mám toho dost, nebaví mě to poslouchat.
"Ten má otec jako tvůj otec" - "Nekul na mě ty oči jako tvůj otec" - "Tohle přesně dělal tvůj otec"
Jo jasně, baví mě poslouchat. Moje dobrá nálada je rázem v prdeli. Thanks mom -.- really.

Today

10. march 2013 at 15:50 | En
:3 ahojte
dneska jsem se vzbudila do relativně dobré nálady, i přesto že mě máma v půl jedenáctý div netahala z postele. Mezitim co ona kmitala u sporáku jsem znuděně seděla na židli a ukusovala snídani. Neskutečně dobré kafe jsem si udělala, spokojene nakrmila Poua a přešla do koupelny, při ranním rituálu - protahování se, jsme zjistila, že za tu dobu co jsem doma, a co jsem necvičila, protože na to nebyl ani čas, mi solidně nakynuly boky. Tak jsem si řekla, že i přest to plné plato antibiotik se začnu hýbat, nechci zas nakynout do své nedávné podoby.
Takže dneska prostě ticho po pěšině, čuchám si k vlasům a pořád krásně voní, lakuju si nehty a pěju chválu nad výběrem laku :3

My online life

9. march 2013 at 15:43 | En
Vždycky jsem snila o tom, že budu mít vlastní blog kde dám průchod mým myšlenkám, nápadům pocitům..a teď ho konečně mám. Velký dík patří Wéé, která mi s tím hnula, mám na mysli celý vzhled blogu, její práce. Já člověk bez fantzie na takové věci a mám něco tak krásného..opravdu děkuji ..

A když už tak ležim v posteli a broukám si pod fousy jak je dnešní den na štíru, tak to bude asi úvodní článěk, nedá se svítit. Potřebuju to ze sebe dostat.
Kdyby bylo zase ráno, devět hodin, kdy jsem si do uší dávala sluchátka abych se probrala nějakou nadupadnou písničkou, byla bych za to ráda. Určitě bych věděla kterým tématům se vyhnout při rozhovoru s mou matkou, která mě dnes svým činnem přejela jako parní válec, nejmíň třikárt posobě. Vím, že dálosti které se dějí v mém životě od začátku tohoto školního roku jsou dosti zatěžující, ale nejen pro ni. Sama občas nevim kde mi hlava stojí a co to vymýšlim. Snažim se dělat že je všechno okay, všechno na jedničku, přesvědčit sama sebe, ale ta děvka autosugesce ne a ne spolupracovat. A tak když si má matka stěžovala, že se podruhé rozvádí a, že za těch dvacet let toho moc nemá, přestože měla krásný byt a nyní máme super cute malý dům, tak že zase o všechno přijde. Je to smutná pravda, ale pro mě jako dospívajícího teenagera to není ani krapet jednoduhé. Nicméně, jádro věci je v tom, že když jsem umývala nádobí a nemohla jsem najít saponát a s prosbou jsem se otočila na mou mámu, kde ta zatracená dvoulitrová bílá lahev je..jsem se poněkud vyděsila. Seděla na židli, dívala se na mě, možná..spíš skrze mě, a kývala hlavou jako malý dítě že netuší. Okay, nevadí, najdu si to sama jsem si řekla. Ale ten výraz, nedalo mi a když jsem se zeptala co jí je, tak se mi svěřila že pod náporem z toho všeho kolem si dala nějaká driák na nervy. O prášcích vím už delší dobu, někdy nejsou k zahození. Ale ten skličující pocit a pohled na ní mě totálně uzemnil. A tak si říkám, kde se stala ta chyba, že jsme museli dojít až k tomu, že bereme prášky které nám otupují mysl, která už je i tak dost z vyřazená z běžného provozu. Připadám si jako ve filmu Requiem for dream, kdy Sára Goldfarbová pojídala prášky na hubutí,tzv. stimuláty které ji otupily mozek, až z ní zbyla lidská troska. Když jsem ji tam dnes tak viděla měla jsem ohromnou chuť dát ji prsty jako se to dělá malým dětem, a nebo si hrát na Matku Terezu, která zachaňuje zubožené a nemohoucí. Ale neudělala jsem ani jedno i když jsem asi měla. Ale, dá si říct? Ne, nedá.

A tak už tu asi hodinu sedim, a pokoušim se to nevidět. Zklamá životem který žiju si nasazuji svoje imaginární růžové brýle, vkládám do uší sluchátka ve kterých mi duní nové CD od Billy Talent a přeju si abych si mohla celý den líně umýt vlasy novým ječmenovým šamponem.

Nejsem si jistá jestli bych se měla omluvit za to, že můj první článěk na blogu je takhle pochmurný a deprsivní, ale všechno je tak, jak se to opravdu děje. A tak se omlouvám sama sobě, že jsem nenašla tu vnitřní sílu, které mě vždycky podrží..kam jsi ty mrcho zmizela?
 
 

Advertisement